Katechismus katolické církve

Když člověk, stvořený k Božímu obrazu, povolaný k tomu, aby Boha poznával a miloval, ho hledá, objeví určité „cesty“, po nichž lze dojít k poznání Boha. Bývají také nazývány „důkazy Boží existence“, ne ve smyslu důkazů, jaké si vyžadují přírodní vědy, nýbrž ve smyslu „konvergentních (sbíhavých) a přesvědčivých závěrů“, které umožňují dosáhnout opravdové jistoty. Východiskem těchto „cest“, jak se přiblížit Bohu, je stvoření: hmotný svět a lidská osoba. (KKC 31)

APOŠTOLSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY Věřím v Boha,Otce všemohoucího,stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista,Syna jeho jediného,Pána našeho;jenž se počal z Ducha svatého,narodil se z Marie Panny,trpěl pod Ponciem Pilátem,ukřižován umřel i pohřben jest;sestoupil do pekel,třetího dne vstal z mrtvých;vstoupil na nebesa,sedí po pravici Boha,Otce všemohoucího;odtud přijde souditživé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého,svatou církev obecnou,společenství svatých,odpuštění hříchů,vzkříšení tělaa život věčný. Amen.NICEJSKO – CAŘIHRADSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího,Stvořitele nebe i země,Všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista,jednorozeného Syna Božího,který se zrodil z Otce přede všemi věky:Bůh z Boha, Světlo ze Světla,pravý Bůh z pravého Boha,zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem:skrze něho všechno je stvořeno.On pro nás lidi a pro naši spásusestoupil z nebe.Skrze Ducha svatého přijal těloz Marie Panny a stal se člověkem.Byl za nás ukřižován,za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.Vstoupl do nebe, sedí po pravici Otce.A znovu přijde ve slávě,soudit živé i mrtvéa jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého,Pána a dárce života,který z Otce i Syna vychází,s Otcem i Synem je zároveň uctívána oslavována mluvil ústy proroků. Věřím v jednu, svatou,všeobecnou, apoštolskou církev.Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.Očekávám vzkříšení mrtvýcha život budoucího věku. AmenKdo říká „Věřím“, říká: „Přijímám to, v co věříme my.“ Společenství ve víře není možné bez společné řeči víry závazné pro všechny a sjednocující všechny v témž vyznání víry. (KKC 185)

„Věřím v Boha“, toto první tvrzení z vyznání víry je také nejzákladnější. Celé vyznání mluví o Bohu, a mluví-li také o člověku a o světě, pak jen ve vztahu k Bohu. Všechny články Kréda vycházejí z prvního, právě tak jako přikázání Desatera jsou rozvinutím prvního. Ostatní články nám umožňují lépe poznávat Boha, jak se postupně zjevoval lidem. „Křesťané tedy napřed vyznávají, že věří v Boha.“ (KKC 199)

„Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi“ (Gn 1,1). Těmito slavnostními slovy začíná Písmo svaté. Vyznání víry je přejímá a říká, že Bůh, všemohoucí Otec, je „Stvořitelem nebe i země“, „všeho viditelného i neviditelného“. Proto budeme napřed mluvit o Stvořiteli, pak o jeho stvořitelském díle a nakonec o pádu způsobeném hříchem, z něhož nás přišel pozvednout Ježíš Kristus, Boží Syn. (KKC 279)

A tak časem je možno objevit, že Bůh ve své všemohoucí prozřetelnosti může vytěžit dobro z následků zla, a to i mravního, které způsobili jeho tvorové: „A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh ?“, říká Josef svým bratřím, „vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro, ? aby zachoval naživu četný lid“ (Gn 45,8; 50,20). Z největšího mravního zla, které kdy bylo spácháno, z odmítnutí a zabití Božího Syna, což bylo způsobeno hříchem všech lidí, vytěžil Bůh přemírou své milosti největší dobra: oslavu Krista a naše vykoupení. Tím se ovšem zlo nestává dobrem. (KKC 312)

Slovo se stalo tělem, aby nás spasilo tím, že nás smíří s Bohem: Bůh si nás zamiloval „a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). „Otec poslal svého Syna jako spasitele světa“ (1 Jan 4,14). Syn Boží „přišel, aby odstranil hříchy“ (1 Jan 3,5). „Naše přirozenost byla nemocná a potřebovala uzdravení; byla padlá, potřebovala pozvednutí, byla mrtvá, potřebovala vzkříšení. Přišli jsme o vlastnictví dobra, bylo nám je třeba vrátit. Nám, ponořeným do temnot, bylo třeba přinést světlo; byli jsme v zajetí, čekali jsme na zachránce; byli jsme vězňové, čekali jsme na pomoc; byli jsme otroci, čekali jsme na osvoboditele. Nebyly všechny tyto důvody závažné? Nebyly takové, aby pohnuly Boha sestoupit až do naší lidské přirozenosti, aby ji navštívil, když bylo lidstvo v tak žalostném a nešťastném stavu?“ (457)

Co katolická víra vyznává o Marii, pramení z toho, co vyznává o Kristu; co však učí o Marii, to opět osvětluje její víru v Krista. (KKC 487)

Po celý Starý zákon bylo Mariino poslání připravováno posláním svatých žen. Na počátku je Eva: navzdory své neposlušnosti dostává příslib potomstva, které zvítězí nad zlým duchem, a také slib, že bude matkou všech živých. V síle tohoto přislíbení Sára počne syna i přes své stáří. Proti všemu lidskému očekávání Bůh volí to, co je považováno za bezmocné a slabé, aby ukázal, že je věrný tomu, co přislíbil: Annu, Samuelovu matku, Deboru, Rút, Juditu, Ester a mnohé další ženy. Maria „vyniká mezi pokornými a chudými Páně, kteří od něho s důvěrou očekávají a přijímají spásu. S ní konečně, přeslavnou dcerou Siónu, po dlouhém čekání na splnění zaslíbení přišla plnost času a uskutečňuje se nový plán spásy“. (KKC 489)